Pokud se mluví o planetách, které bychom mohli v budoucnu osídlit, pak tím první kandidátem je bezesporu Mars. A není divu. Leží v obyvatelné zóně, má vhodnou gravitaci a nalézá se na něm voda. Je tedy pochopitelné, že se jej snažíme prozkoumat co nejpodrobněji. Ukazuje se však, že i tady jsou určité problémy, které průzkum a případné osídlení ztěžují.
Tím prvním problémem je fakt, že ačkoliv se jedná o našeho souseda, a z astronomického hlediska je těsně vedle nás, ve skutečnosti je od nás značně vzdálen. To znamená, že signál, který tam vyšleme, nebo který bude vyslán z Marsu k nám, dorazí s několikaminutovým zpožděním. Je tak v podstatě znemožněno okamžitě reagovat na jakoukoliv nepředvídanou situaci.
Dále je zde problém marsovského prachu. Ten pokrývá valnou většinu povrchu, a strukturou a jemností se podobá písku ze Sahary. A kdo někdy byl na poušti, ví, jak se tamní písek dostane doslova všude. To platí i zde, kdy se prakticky veškeré přístroje velmi brzo zanesou, a musí být tedy konstruovány tak, aby něco vydržely. S tím se pojí i nemožnost oprav. Na rozdíl od pozemských sond, či dokonce i těch měsíčních, zkrátka nelze vyslat lidi s náhradními díly, aby poškození opravili. Pokud se s daným zařízením něco stane, není v podstatě šance jej obnovit. A šance na něco takového není zrovna malá kvůli již zmíněné prodlevě při přenosu signálu.
Pokud jde o případné osídlení, pak problémem není ani tak nedostatek atmosféry, jako spíše fakt, že si ji Mars nedokáže udržet. I kdybychom jej chtěli postupně terraformovat, například pomocí primitivních řas, není to možné. Případní lidé by tak museli žít pouze pod kopulí a v podzemí, což sebou přináší velké psychologické problémy.
I proto se v současné době nezdá nijak pravděpodobné, že ve výzkumu nějakým velkým způsobem pokročíme, případně onu planetu dokonce osídlíme. A to je škoda. Jednou se totiž budeme muset se Zemí rozloučit, pokud nebudeme chtít vyhynout.