Ačkoliv jsme my lidé docela velcí tvorové, aspoň porovnáváme-li se s baktériemi, je skutečností, že nás právě baktérie dokážou často i porazit. Třeba proto, že je jich spousta a takové přesile nedokážeme čelit, třeba proto, že jsou tak malé, že je nevidíme a včas nepodnikáme opatření, abychom se jim vyhnuli. A podobné mikroorganismy jsou nejednou považovány za natolik nebezpečné, že se za ty chycené nemoci vlastně ani nemusíme stydět a nestydíme. Aspoň pokud je tedy nechytíme nějakým tím intimním způsobem.
Ale smířit se s tím, že jsme my lidé slabší než nejeden druh baktérií, nelze. To bychom se zbytečně trápili a někdy třeba i umírali, což nechceme. A tak už od dávných časů hledáme něco, co by nám pomáhalo s oněmi mikroorganismy bojovat. A našimi populárními spolubojovníky se stala antibiotika. Tedy léky pomáhající nám likvidovat naše mikroskopické nepřátele.
To bylo, panečku, slávy, když se začal používat penicilin! Ale ty doby už jsou dávno pryč. Penicilin už se používá docela vzácně a byl nahrazen spoustou jiných antibiotik. A to proto, že si na něj baktérie zvykly a staly se rezistentními. A je pochopitelné, že když se naučily tomuto antibiotiku vzdorovat, je zbytečné se jím zkoušet léčit.
Farmaceutické firmy tak přicházejí se stále novými antibiotiky. Musí, protože ta stará postupně rovněž přestávají zabírat. A tak hledáme na bakterie pořád něco nového, abychom odolali, než se i tomuto ony mikroorganismy přizpůsobí. A zatím máme obvykle něco, čím se dá zastavovat růst bakterií, které nás napadly, nebo čím se tyto dají rovnou likvidovat. I když už vědci bijí na poplach s tím, že možností nových antibiotik ubývá. A naopak přibývá neléčitelných infekcí, se kterými si lidstvo neví rady. Což je zlé. A proto bychom neměli antibiotika používat, pokud není jejich užití na místě. Čím více se jich totiž stává neúčinnými, tím více se nám bakterie smějí. A těší se, až ovládnou náš svět i s námi.